Velmi oblíbené jsou filmy o přežití v krajních podmínkách, které byly natočeny na základě skutečných událostí. Sedíme v kině nebo u televize, užíváme si svoje osobní pohodlí a na straně druhé se seznamujeme s krajním nepohodlím, kterým musí procházet hlavní hrdinové. Nezřídka nás to vede ke zdravé reflexi v duchu – nač já si vlastně stěžuji. Jedním z velmi působivých je nepochybně film Útěk ze Sibiře. Jedná se o drama na motivy skutečných událostí z roku 1940. Hlavní hrdinou je polský hrdina, který byl nespravedlivě odsouzen ke dvaceti letům v sibiřském gulagu za obvinění ze špionáže. Nejhorší ze všeho je, že svědkem byla jeho vlastní žena, která ho udala. Hlavní hrdina si je vědom, že tak učinila na základě krutého mučení a touží se dostat k ní, aby jí mohl říct, že ji odpouští, protože ví, že ona si sama odpustit nedokáže.
Asi málokdo si dokáže představit martýrium, které vesměs političtí vězni museli podstupovat. Není bez zajímavosti, že sám Hitler se při plánování svých koncentračních táborů nechal inspirovat ruskými gulagy.
Raději zemřít svobodný
Skupinka vězňů se rozhodla z tohoto strašného gulagu utéci. Jsou si vědomi, že pravděpodobně zemřou. Ale chtějí raději zemřít jako svobodné bytosti než pomalu umírat jako vězni. Je neuvěřitelné, čím vším si musí projít. Sibiřskou mrazivou zimou, projdou oblastí Bajkalského jezer, překročí Transsibiřskou magistrálu. To ovšem rozhodně není vše. Čeká je ještě největší poušť světa Gobi a nejvyšší hory Himaláje. Až po šesti tisících kilometrech dorazí skupinka do Indie. Samozřejmě zdaleka ne všichni tuto krutou pouť přežili.
Velmi trpkou pachuť však divák má z konce filmu. Hlavní hrdina si totiž na setkání se svou manželkou musí počkat ještě desítky let, protože v Polsku panuje totalitní režim a proto musí čekat, až padne železná opora.
Film byl natočen na základě pamětí polského spisovatele Slawomira Rawicza popisujících jeho útěk z gulagu.
